V roce 1924 si Hachiko přivezl do Tokia jeho majitel, profesor Hidesaburo Ueno, vyučující na hospodářské katedře univerzity v Tokiu. Hachiko profesora každý den vyprovázel k železniční stanice Shibuya, kde profesor vlakem jezdil na univerzitu a na konci dne ho na stejném místě čekal zpátky.
Takto spolu denně cestovali až do května roku 1925, kdy se profesor Ueno zcela neočekávaně odpoledne nevrátil svým vlakem domů. Profesora ten den postihl na půdě univerzity srdeční infarkt. Bohužel se profesora již nepodařilo zachránit a nikdy se už nevrátil domů, kde na něj čekal jeho psí kamarád.
Po smrti jeho pána nalezli pro Hachiko nový domov, ale útěky z tohoto domova se staly denní rutinou a Hachika nacházeli noví majitelé znovu a znovu v jeho starém domově. Po čase Hachiko zřejmě pochopil, že profesor Ueno už dále nebydlí ve svém starém domově. A tak se Hachiko rozhodl, že bude čekat na svého pána na železniční stanici, kam ho tolikrát ráno doprovázel a odpoledne po návratu ze zaměstnání ho zase vyzvedával. Hachiko čekal na návrat profesora a bohužel ho žádný den mezi lidmi na stanici nenacházel.
Tím, jak Hachiko věrně čekal každý den na železniční stanici na profesora Ueno, si získal velkou pozornost kolemjdoucích cestujících. Mnoho lidí procházejících stanicí Shibuya vídávalo dříve profesora společně s Hachiko. Chápali věrné čekání Hachiko na jeho mrtvého pána a velmi s ním soucítili, až do hloubi srdce. Tito lidé nosili Hachiko pravidelně mnoho dárků a jídla během jeho čekání na profesora Ueno.
Takto to pokračovalo celých deset let, Hachiko se objevoval pouze odpoledne, každý den přesně v čase očekávaného příjezdu vlaku jeho profesora do stanice.
Ve stejném roce, jeden z bývalých studentů profesora Ueno (který se později měl stát odborníkem na plemeno Akita-inu) uviděl Hachiko na stanici a ze zvědavosti ho pronásledoval do domova rodiny Kobayashi, kde zjistil vše o historii života Hachiko. Krátce po tomto setkání tento bývalý student zveřejnil zajímavý dokument, který obsahoval seznam sčítání Akita-inu v Japonsku. Jeho průzkum ukázal, že v celém Japonsku zbývá pouze 30 čistokrevných Akita-inu, počítaje v to i Hachiko ze stanice Shibuya.
Bývalý student profesora Ueno často Hachiko navštěvoval a během let zveřejnil řadu článků o pozoruhodné loajalitě Hachiko. V roce 1932 jeden z těchto článků, publikovaných v největších novinách města Tokio, postavil Hachiko do světla reflektorů celonárodní pozornosti. Hachiko se stal národní senzací. Jeho věrnost památce svého pána ohromila obyvatele Japonska jako duch rodinné věrnosti, kterou by měli následovat. Učitelé a rodiče používali vytrvalost a věrnost Hachiko jako příklad pro děti k napodobení.
Jeden velmi známý japonský umělec vytvořil bronzovou sochu Hachiko a po celé zemi závratně rostlo všeobecné povědomí o plemeni Akita-inu. Tato socha dnes stojí na železničním nádraží Shibuya v Tokyu.
Hachiko zemřel 8. března roku 1935 na parazitární onemocnění způsobené srdečními červy. Jeho tělo bylo nalezeno na železniční stanici Shibuya. Ostatky Hachiko jsou se všemi poctami uschovány v japonském Národním vědeckém muzeu v Ueno v Tokiu, kde je taktéž vlastní výstavní expozice věnovaná Hachiko.
Každý rok, 8. dubna, je památka Hachiko uctěna slavnostní ceremonií a vzpomínáním v železniční stanici Shibuya v Tokyu. Stovky psích přátel, kamarádů a mazlíčků jsou zde přítomny k uctění památky a loajality Hachiko.
Zdroj: Akita-inu Sekce Česko-japonské společnosti, http://ainu.cz/hachiko-nejznamejsi-akita/
