Historie
AKITA INU patří k nejstarším plemenům psů na světě. Doklady o chovu lze vysledovat až do 15. století, kosterní nálezy však svědčí o mnohem starším původu. Psi podobného vzhledu určitě v Japonsku existovali již před zhruba 5000 lety. Název Akita je odvozen od japonské prefektury Akita nacházející se v severní části ostrova Honšu. Odtud plemeno pravděpodobně pochází. Slovo INU znamená pes. Žádné jiné plemeno psa nemá tak dramatickou minulost a tak velký kulturní význam jako akita inu.
Na území Japonska provázel AKITA INU člověka a byl mu pomocníkem a přítelem již před mnoha tisíci lety. Na severu Japonska se patrně objevil se záhadným národem Ainů , který stojí v celém východním světě naprosto osamocen. Příslušníci tohoto národa dnes žijí na ostrově Hokkaidó v jižních oblastech Kurilských ostrovů a na Sachalinu. Tito lovci a rybáři byli spolu se svými psy na japonských ostrovech první. Úcta prokazována tomuto zvířeti vycházela z legendy, podle níž jsou Ainuové lidé pocházející ze spojení psa a ženy. Akity byly využívány při lovu v párech, aby zadržovali medvědy, černou zvěř u zálivu dokud nepřijeli lovci.
Nejčastější záznamy o akitách chovaných ve vznešených rodech feudálního Japonska pocházející ze 17. století. Během éry Edo za vlády rodů Tokugawa a Taisho ( 1603-1925) začalo docházet k selektivnímu chovu akit. Pátý šógun Tokugawa Tsunayoshi vydal v roce 1687 zákon přikazující všem poddaným, aby byli ke všem psům milí a laskaví, protože on sám se narodil právě ve znamení psa. Pro svou lásku ke psům byl nazýván Inu Kubó neboli "psí šógun". Tsunayoshi také nařídil, aby se každý pes tituloval "o-inu sama", což znamená "pan pes". V následující éře byli akity používány k psím zápasům a především jako společníci samurajům. Psi bojovali velmi často a proto plemeno postupem času málem zcela vyhynulo. Poptávka po bojových psech byla uspokojována křížením s plemeny psů Tosa inu a jiné, které však nebyly příliš ceněny. Psí populace začala upadat a kolem roku 1900 se typičtí jedinci vyskytovali pouze v okolí města Odate v provincii Akita. V roce 1908 byly psí zápasy zakázány. Starosta města Odate pan Izumi začal propagovat čistou linii původního Japonského psa. Ten se stal základem dnešní Akity inu. V roce 1927 vznikl chovatelský klub Akita - inu Hozonkai v Odate (AKIHO). Tato společnost vede plemennou knihu a má rozhodující vliv na tvorbu standartu plemene. V roce 1931 prohlásil japonský císař Hirohito akitu za národní památku a poklad (byl zakázán veškerý export).
Dnes platí akita v Japonsku za symbol ztělesnění věrnosti. Na nádražní stanici Shibuya v Tokiu stojí od roku 1948 bronzová socha akity "Hachiko", která je připomínkou lásky a věrnosti tohoto psa ke svému pánovi. Hachiko byla akita profesora, jenž přednášel na univerzitě v Tokiu. Každé ráno doprovodil Hachiko profesora na nádraží a odpoledne jej zde opět přivítal. Profesor Ueno zemřel v roce 1925 na srdeční infarkt. Hachiko však po dobu dalších deseti let přicházel každé ráno a odpoledne na nádraží a čekal tam na svého pána. Dne 7.3.1935 byl Hachiko nalezen mrtvý na místě, na kterém tak dlouho trpělivě čekal. Dalším příkladem oddanosti a věrnosti těchto psů je pomník dvanácti akit v životní velikosti odlitých z bronzu, který nechal začátkem 60.let vztyčit císař Hirohito v Tokiu. Je věnovaný památce statečných psů, kteří provázeli v roce 1957 japonskou vědeckou výpravu na jižní pól. Neobyčejně tvrdé povětrnostní podmínky donutily členy výpravy vzdát v polovině cestu a vrátit se zpět. Na místě museli zanechat část výstroje a skupinu psů. O tři roky později se na expedici vydali znovu. Když dorazili do míst, kde minulou cestu přerušili, vrhlo se k nim s radostným vítáním oněch 12 akit. Aby psi přežili, živili se tím, co ulovili na břehu několik set kilometrů vzdáleného oceánu.
I přes to se vraceli do míst, kde je lidé zanechali a čekali na jejich návrat. Nakonec se dočkali. Druhá světová válka byla v chovu akit katastrofou. Vzhledem k velkému nedostatku potravin bylo krmení psů zločinem a zvířata byla likvidována. Válku přežilo pouze několik jedinců. Chovatelé z Odate byli rozhodující hybnou silou při prosazení původní historicky doložené podoby psa Akita inu před masovým rozmnožováním kříženců. Ekonomický růst Japonska dal prostor pro záchranu tohoto jedinečného druhu psa. V té době byli na výstavách ale oceňováni psi typu Kongo go a Kincho go.
Chovatelé společnosti AKIHO upozorňovali na nebezpečný trend, který tito kříženci představovali. Zavalitá, neelegantní a mohutná postava v barvě připomínající německého ovčáka byla nepřijatelná. V USA prudce stoupala popularita linie Dewa, kterou do USA přivezli vojáci po skončení druhé světové války. Naštěstí si našel v USA příznivce i původní typ japonských akit. V Los Angeles byla založena pobočka společnosti AKIHO. Výsledek těchto rozdílných chovatelských záměrů je vznik dvou rozlišných typů tzv. "japonský" a "americký". Úprava prosazena japonským klubem v roce 1992 pak znamená konec Akity inu s černou maskou, mohutné postavy, tmavé barvy. Typ "americký" byl v Mexiku roku 1999 po dohodě JKC a FCI uznán samostatným plemenem s názvem Velký japonský pes (VJP). Tímto opatřením se oddělil chov původního japonského typu Akity inu od křížence typu "amerického", který se v Evropě i jinde prolínal. Akita je symbolem zdraví a štěstí. Pohled na ni má v člověku vyvolávat pocit harmonie, tepla, něhy, krásy a elegance.
